Mladší žačky získaly stříbro z Česko-Slovensko-Polské ligy

Hana Kaczkowská/ 20 února, 2020/ Aktuality, Aktuality, Mladší žačky/ 0 comments

Každoroční prestižní turnaj mladších žaček s názvem Česko – Slovensko – Polská liga je u konce. Také letos byla tato akce velkým úspěchem mladých házenkářek Poruby, které v silné konkurenci postupujících týmů nakonec získaly stříbrné medaile a jako jediné z celé lize obraly vítězky z Trenčína o body.

Ze základních kol se z Moravskoslezského kraje probojoval krom družstva Poruby také tým Karviné. Ze Slovenska se kvalifikovaly týmy Trenčína a Partizánského, z Polska pak zástupci klubů Swietochlowice a Grunvald Ruda Slaska. Všichni se nakonec postupně dvoukolově utkali ve 3 kvalitních turnajích.

Kvalita této soutěže rok od roku stoupá, což dokazuje i fakt, že žádný z týmů tentokrát výrazně nezaostával, o čemž svědčí vyrovnané výsledky a také například výsledek z posledního turnaje, kdy první Trenčín porazil ve vyrovnaném zápase poslední Rudu Slosku pouze o dva góly.

„Naše děvčata předvedla skvělé výkony, na které byla radost koukat. Snažíme se je vést komplexně tak, aby se v každém zápase objevily prvky moderní házené jako je rychlý útok, kombinační hra, hra s pivotem ale také krásné individuální akce. Na první Trenčín jsme neměly hlavně fyzicky, když za Trenčín hrají hráčky celkově lépe silově i kondičně vybavené. Jsem moc ráda, že holky viděly, že je třeba makat i na kondičce a že všechny ty kliky a různá jiná koordinační a silová cvičení jsou prostě potřeba,“ začíná s hodnocením svých svěřenkyň trenérka Humnlová a pokračuje: „Zisk stříbrných medailí považujeme za velký úspěch i proto, že poslední turnaj se konal po ostravských jarních prázdninách, kdy převážná většina holek užívala volna na táborech, na lyžích a u babiček. Po tomto tréninkovém výpadku jely rovnou na turnaj, takže to pro ně nebylo vůbec jednoduché. I tak se se všemi zápasy porvaly se ctí a já je za trenéry musím jenom pochválit,“ říká s hrdostí na svůj tým Alena Humlová a dojatě dodává: „Nejvíce mě ale těší kolektivní pojetí nejen hry, ale všeho okolo. Někomu se to může zdát nepodstatné, ale např. Když si děvčata v jídelně seženou dvě židle tak, aby mohly sedět všechny pohromadě, aniž bychom my, trenéři, cokoliv řekli a jinde v jídelně sedí roztroušený jiný tým, tak to mě opravdu zahřálo u srdíčka. Na hřišti to potom vypadá stejně. Jedna povzbuzuje druhou, navzájem si fandí a pokud zrovna sedí na střídačce, tak hlasitě skandují Sokol Poruba. Jsou to prostě skvělé holky.“